Napsali o nás

Publicita v denním tisku je velmi důležitá a tak Vám přinášíme vybrané články, které se o naší skupině v posledních letech objevily. Některé články nemůžeme na našich stránkách uvést, protože na ně platí autorská práva a lze je uveřejnit na jiných webech pouze se souhlasem vydavatele. Uvádíme pouze delší rozhovory s členy skupiny, nebo články týkající se celé tréninkové skupiny.

Teď slaví titul v sedmiboji
www.idnes.cz - Autor: Radomír Machek - V loňské sezoně kvůli zraněním neabsolvoval ani jeden desetiboj a v té předloňské to bylo lepší jen o trochu. V obou letech Jan Doležal doplácel na zranění ze zimní halové sezony a nijak netají, že přišly okamžiky, v nichž přemýšlel, zda má cenu s atletikou na vrcholné úrovni dál pokračovat. Letos mu to ale zatím prochází bez potíží, navíc se k tomu přidávají výborné výkony. Cenný je především titul mistra republiky.

Téměř jistý start na světovém šampionátu v anglickém Birminghamu v sedmiboji si zajistil výborným výkonem na republikovém mistrovství, kde nejen že vyhrál, ale osobním rekordem 6 021 bodů se zařadil na čtvrté místo aktuálních světových tabulek.
Desetibojařský juniorský mistr Evropy z roku 2015, kt
erý se atletice vyučil v Hradci Králové, se po dvou letech sportovního strádání konečně chystá na první velkou akci v kariéře mezi dospělými. Po vítězství na domácím šampionátu v sedmiboji ho první březnový víkend s velkou pravděpodobností nemine světový šampionát v hale.
Zdraví vás v minulých dvou sezonách hodně trápilo a v obou případech to začalo v hale. Myslel jste na to i tentokrát?
Hrozně jsem se bál prvního dne, kdy se skáčou dálka a výška. Před dvěma lety jsem si v hale při dálce zranil stehenní sval, do toho v létě začaly achilovky a celou sezonu mě to provázelo. Loni v hale vše probíhalo suprově až do chvíle, kdy jsem si ho někde na výšce 205 centimetrů natrhl zase. A pak jsem se v létě už nerozeběhl a neabsolvoval ani jeden desetiboj.
Asi je zbytečné se ptát, co jste ty dva roky prožíval...
Hrozné trápení, už jsem někdy opravdu přemýšlel o konci, táhlo se to.
Co vám pomohlo k návratu?
S trenérem jsme zkusili něco změnit v tréninku, víc jsme začali poslouchat tělo.
A vyšlo to, jak jste se cítil po prvním dnu šampionátu, který jste opravdu ve zdraví přežil?
Spadlo to ze mě. Byl jsem zdravý a navíc měl hodně slušný počet. V té chvíli jsem věděl, že druhý den už půjde opravdu o závodění a ne jen o to, abych přežil.
Zůstaňme ještě u prvního dne, v něm zaujal hlavně váš osobní rekord 759 centimetrů v dálce. Věřil jste v takový výkon?
Už v rozcvičování jsem měl pocit, že to může být daleko, a ono to potom také vyšlo. Možná pomohlo i to, že šampionát byl na Olympu, kde trénuju a kde to dobře znám.
Osobní rekord jste skočil hned v prvním pokusu, pak už jste další dva neabsolvoval. Nechtěl jste riskovat?
Byli jsme tak s trenérem domluveni. Když to bude nad sedm a půl metru, přestanu. Taktika i proto byla taková, že do prvního pokusu dám všechno, půjdu na 110 procent. Pak už nemělo cenu pokračovat.
Dálka vám vyšla výborně, s výškou to ale bylo horší, po ní jste pustil znovu do vedení Adama Sebastiana Helceleta.
A i díky tomu jsem si také myslel, že je rozhodnuto. Říkal jsem si, že když jsem neskočil ani dva metry, tak jsem to Adamovi otevřel a že už ani nemůžu vyhrát.
Z čeho jste v této úvaze vycházel?
Hlavně kvůli tyči, která se skáče druhý den. V ní je Adam lepší, je schopný skočit pět metrů, kdežto já v ní nejsem v takové pohodě. Měl jsem pocit, že tenhle souboj vyhrát ani nemůžu.
Dopadlo to ale přesně obráceně, právě v tyči jste si udělal rozhodující náskok. Hodně vás to překvapilo?
Hodně. Adam překvapivě skončil na 460 centimetrech, zatímco já jsem se najednou dostal do pohody. Před jejím začátkem jsem věděl, že když neskočím nějakých 480 centimetrů, což je na mé poměry dost, můžu se s myšlenkami na světový šampionát rozloučit. A bylo z toho nakonec 490 centimetrů a ty poslední skoky jsem se cítil výborně.
Za dva týdny vás čeká halový světový šampionát, co do té doby chcete ještě stihnout?
Už se toho ani moc nedá. Ostatně mám letos za sebou už třetí sedmiboj, tolik jsem jich v jedné sezoně v hale nedal nějakých šest let.
O víkendu je na programu mistrovství republiky, zkusíte nějakou individuální disciplínu?
Pokud ano, tak jedině překážky. Výhodou je, že to je opět v naší domácí hale, uvidíme ale, jak se budu cítit. Zvlášť achilovky musím šetřit. A pak už budou jen dva týdny připravit se na Birmingham.


Jan Doležal
Jedenadvacetiletý desetibojař z Třebechovic strávil mládežnická léta v Sokole Hradec Králové, poslední tři sezony závodí za Olymp Praha.
Už v mládežnických kategoriích se prosazoval i na mezinárodních závodech, v roce 2013 byl v desetiboji třetí na mistrovství světa do 17 let, o dva roky později získal juniorský titul mistra Evropy.
Poslední dvě sezony ho brzdila zranění, kvůli kterým závodil minimálně, loni v létě vůbec ne.
Na víkendovém mistrovství republiky ve vícebojích ale ovládl sedmiboj, výkonem 6 021 bodů si zároveň řekl o start na březnovém halovém mistrovství světa.


Překvapení v sedmiboji
www.idnes.cz - Autor: ČTK - Jan Doležal se stal novým českým mistrem v atletickém sedmiboji. Na halovém šampionátu v pražské Stromovce ovládl dvoudenní klání v osobním rekordu 6021 bodů, kterým se zařadil na čtvrté místo letošních světových tabulek. Jednadvacetiletý juniorský mistr Evropy v desetiboji z roku 2015 porazil o 70 bodů obhájce prvenství a domácí jedničku posledních let Adama Sebastiana Helceleta. Stal se také šestým Čechem v historii s šestitisícovým výkonem.

Vyrovnaný souboj rozhodl skok o tyči, ve kterém Doležal výkonem 490 cm předčil Helceleta o 30 centimetrů a 90 bodů. Jeho maximem na halovém MČR bylo dosud třetí místo z roku 2015.
Helcelet usiloval o čtvrtý titul za sebou a pátý celkově, čímž by se osamostatnil v čele historických statistik před Romanem Šebrlem. Letošní maximum si vylepšil o 35 bodů a je desátý na světě.
Bronz obhájil Marek Lukáš, který vybojoval medaili už šestým rokem po sobě. V roce 2014 slavil titul.

Halové MČR v atletických vícebojích v Praze
Muži - sedmiboj
:
1. Doležal 6021 (60 m: 7,01 - dálka: 759 - koule: 14,31 - výška: 199 - 60 m př.: 7,96 - tyč: 490 - 1000 m: 2:49,42)
2. Helcelet 5951 (7,05 - 741 - 14,65 - 205 - 7,97 - 460 - 2:48,98)
3. Lukáš (všichni Olymp Praha) 5824 (7,06 - 722 - 14,41 - 193 - 8,07 - 480 - 2:47,62)


Helcelet, nebo Doležal?
www.atletika.cz – Autor: Petr Jelínek - O nadcházejícím víkendu proběhne v pražské hale ve Stromovce halové mistrovství České republiky ve vícebojích a na startu se sejde téměř kompletní domácí elita. Favority jsou Adam Sebastian Helcelet a Jan Doležal. Chybět bude jen loňský mistr Evropy do 23 let Jiří Sýkora. Pro naše vícebojaře se jedná o poslední možnost, jak se pokusit o nominaci na halový světový šampionát v Birminghamu.

Hlavním favoritem mužského závodu je Adam Sebastian Helcelet, který bude usilovat o svůj čtvrtý halový titul v řadě. Vícebojařskému šampionátu kraluje nepřetržitě od roku 2015. K tomu má ve své sbírce ještě jedno prvenství z roku 2013 a dvě stříbra z let 2011 a 2012, kdy mu byl přemožitelem Roman Šebrle. Při svém loňském primátu posbíral celkem 6188 bodů, což je historicky druhý nejlepší součet v rámci vícebojařského mistrovství. V tomto ohledu je lepší pouze Tomáš Dvořák se svým výkonem 6211 z roku 1997. Helcelet již absolvoval svůj první letošní sedmiboj na mezistátním utkání v Madridu, kde obsadil druhou příčku za 5916 bodů. Jeho bodové ambice jsou ovšem rozhodně vyšší. „Po mezistátním utkání by měla jít výkonnost nahoru. Bude to druhý sedmiboj a neměl bych se cítit tak unavený. Každopádně prioritou je splnění nominačního požadavku pro start na HMS. Důležité bude, abych se nevypráskal na republice jako minulý rok. Rád bych předvedl nejlepší výkon až na mistrovství světa. Zdravotně jsem na tom dobře, i když mám zataženější tříslo, do kterého jsem dostal křeč na kilometru při mezistátním utkání. Věřím, že to bude dobrý víceboj s kvalitními výkony, protože ostatní kluci jsou na tom také dobře,“ uvedl.
Mezi kandidáty na zisk cenného kovu patří rozhodně Jan Doležal. Ten už jednou na halovém vícebojařském šampionátu vystoupal na bronzový stupínek. Stalo se tak v roce 2015. V následujících dvou halových sezónách ho ovšem trápila zranění, i když se nacházel v nadějné formě. Pro Doležala se bude jednat již o letošní třetí víceboj. Ten první poskládal již v úvodu sezóny v Jablonci a byl z toho nový osobní rekord 5879 bodů. Na mezistátním utkání v Madridu pak jeho součet činil 5809 bodů a obsadil čtvrté místo. Cíl pro mistrovský závod je jasný. „Na víkend se hodně těším. Vzhledem k předchozím závodům by to mohlo být zajímavé. Nechci to nějak zakřiknout, ale nic mě nebolí a cítím se dobře. Doufám, že bych si mohl vylepšit osobní rekord a pokusím se i atakovat limit pro účast na HMS,“ věří.
Zkušeným matadorem domácích vícebojařských šampionátů je Marek Lukáš. Ten na těch halových nechyběl v posledních pěti letech ani jednou na stupních vítězů. V roce 2014 dokonce přerušil mistrovské kralování Adama Sebastiana Helceleta. Letos by rád minimálně zopakoval bronz z loňského roku. I on se představil na mezistátním utkání v Madridu. S bolavými zády posbíral 5446 bodů, což je výkon, který by jistě rád výrazně vylepšil. Potrápit by ho mohl jeho tréninkový kolega Ondřej Kopecký, který loni vylepšil rekord mistrovství v kategorii juniorů a letos na mezistátku při svém prvním dospělém víceboji Markovi zdatně šlapal na paty, když posbíral 5367 bodů.


Smutný hrdina Svoboda
www.ČTK – Autor: Petr Sznapka - Petr Svoboda byl po finálovém běhu na 60 metrů - překážek nejsmutnějším vítězem na halovém mítinku v Ostravě. Místo oslav skryl hlavu v dlaních, sedl si s bolestivou grimasou na zem a chytil se za levé tříslo. Nyní bude čekat, zda ho další zdravotní lapálie nepřipraví o start na halovém mistrovství světa v Birminghamu. Časem 7,51 sekundy ze sobotního závodu v Jablonci je přitom Svoboda aktuálně druhým mužem letošních světových tabulek.

Poprvé tříslo trochu ucítil hned na druhé nebo třetí překážce, ale to ještě nepovažoval za vážný problém. "Nevěděl jsem, jestli je to náraz od překážky, nebo svalové. Pokračoval jsem, na čtvrté, páté jsem ucítil to, co už párkrát dříve a s čím jsem normálně bez bolesti doběhl," vyprávěl novinářům.
Kritický okamžik přišel při došlapu za pátou překážkou, kdy mu v třísle začalo cukat. "Natržené to asi nebude úplně, protože jsem doběhl. Ale něco se tam stalo. Nevím, teď budu bojovat o to, abych mistrovství světa vůbec stihl," řekl posmutněle.
Chtěl za každou cenu vyhrát, proto závod doběhl. "Zachoval jsem se jako hloupý sportovec. V tu chvíli mě to tak nelimitovalo, nebyla to bolest, jako by tam jen něco přeskočilo. Sám nevím, jak je to vážné, to zjistím až zítra," uvedl bronzový medailista z loňského halového mistrovství Evropy.
Letos do sezony vstoupil ještě rychlejším časem, než byl jeho bronzový výkon z Bělehradu, a myslel hodně vysoko. "Věřil jsem, že český rekord nebude jediná stanice, kde se zastavím," řekl Svoboda, jehož české maximum z roku 2010 má hodnotu 7,44. To bylo ještě před vleklými problémy s achilovkou, kvůli kterým přišel o OH v Londýně a po zánětu v roce 2013 málem i o nohu.
Na dráhu se vrátil před čtyřmi lety a loni comeback završil halovou medailí. V Ostravě vyhrál rozběh za 7,56, ale čekal ještě víc. "Upřímně, chtěl jsem běžet pod 7,50 už v rozběhu. Ale tam jsem kopl do první překážky a za poslední jsem zapadl. Cítím formu obrovskou," prohlásil.
Finálové sekundy jeho pocity změnily. "Teď nevím, jak to bude vypadat. Na to, jak jsem měl v hlavě našlápnuto, mě to mrzí," dodal třiatřicetiletý překážkář.


Svobodové opět spolu
www.sport.cz, deník Právo – Autor: Michal Osoba - Žádné příbuzenské pouto mezi sebou nemají, ale pojí je mnohem víc než jen společné příjmení. „Luďa je můj druhý táta,“ říká překážkář Petr Svoboda. „Petr je jako moje dítě, vždyť ho trénuju třináct let,“ vypráví kouč Luděk Svoboda. Před minulou sezónu se rozešli, od podzimu se na trénincích opět potkávají.

Sehraný tým šlape, což potvrdil start sezóny českého rekordmana. V sobotu v Jablonci zaběhl 60 m překážek za 7,55 s v rozběhu a ještě o čtyři setiny rychleji ve finále. Naposledy takový čas předvedl v roce 2011, kdy se pak stal halovým mistrem Evropy.
Příběh jeho následujících let je dobře známý – zranění nohy, zánět, hrozící amputace, tříletá pauza, úspěšný návrat… Před minulou zimou Petr Svoboda odešel k expertovi na kondiční přípravu Danielu Hejretovi, v hale získal evropský bronz, jenže na podzim poprosil Luďka Svobodu, jestli by se k němu nemohl vrátit.
„Bál jsem se, že mě nevezme,“ přiznává. „Ale když jsem odcházel, řekl mi, že mám dveře otevřené. Zachoval se jako frajer,“ cení si překážkář. Kouč Svoboda se mezitím ujal úspěšných mladých vícebojařů Jiřího Sýkory a Jana Doležala.
Přemlouvat nemusel
„Kluci samozřejmě měli strach, aby se netočilo všechno kolem Peťana. Kdyby všichni řekli, že nechtějí, aby se vracel, tak bych to zvažoval a přemlouval je. Ale pro mě byla povinnost ho vzít zpátky,“ říká Luděk Svoboda. Přibyla mu práce, v hale tráví celé dny. „Ale všichni mi říkají, že jsem ožil,“ přiznává.
Jeho staronový svěřenec dál čerpá z posilování, které ho naučil Hejret. „Ale mám tu větší klid. Dan Hejret byl stoprocentní profík, navíc měl svou práci. Ale já dojížděl z Kralup a nepotřeboval jsem dusno na tréninku, když přijedu o pět minut později, i když chápu, že měl další povinnosti, co navazovaly na trénink,“ líčí překážkář, který opět spřádá velké plány.
Svůj český rekord 7,44 s z roku 2010 by rád ohrožoval třeba už ve čtvrtek na ostravském mítinku Czech Indoor Gala. „Klasický Svoboda, žádný troškaření. Však jsem po sedmi letech zůstal v přípravě zůstal zdravý,“ klepe na dřevo.


Změna u atleta Petra Svobody
www.sportidnes.cz – Autor: Eva Streichsbierová - Na letošním halovém evropském šampionátu v Bělehradu získal překážkář Petr Svoboda bronzovou medaili, z níž měl nepopsatelnou radost. Třetím místem v závodě na 60 metrů překážek ukázal světu, že je po vleklých zdravotních problémech definitivně zpátky. Jenže ani tenhle cenný kov mu nakonec místo v desítce nejlepších českých atletů roku 2017 nezajistil. Petr Svoboda obsadil 13. pozici. „Ale třináctka je přece taky dobrá, ne?“ reagoval s úsměvem na vyhlášení ankety rodák z Vysočiny, který 10. října oslavil třiatřicáté narozeniny.

Opravdu vás nemrzí, že jste se nedostal mezi desítku nejlepších?
Ne, protože v ní jsou lidé, kteří do ní skutečně patří. Nikdo se tam nedostal jen proto, že by mu někdo nadržoval. A že jsem třináctý? To je pro českou atletiku dobrá zpráva. Ukazuje to, že máme z čeho vybírat. Ani bronzová medaile z halového mistrovství Evropy nemusí stačit.
Takže tuhle třináctku neberete jako nešťastnou?
Kdepak. Už totiž neřeším, jestli mají podle pověry některé věci přinášet smůlu. Jako že se třeba musím oholit v den závodu. Tři roky jsem dělal všechno možné, co nosí štěstí, a vždycky to stálo za velký... nic. Teď to beru spíš naopak. Když někdo říká, že je to smolné číslo nebo smolný den, odpovídám, že v tom případě mě určitě potká něco dobrého. (usmívá se)
Byl jste se na vyhlášení atleta roku podívat osobně?
Ne, poslední tři týdny trávím na soustředěních na Zadově a v Nymburce. A jsem z toho úplně nadšený.
Ovšem předpokládám, že televizní přenos z vyhlašování jste si asi ujít nenechal. Nebo se pletu? Mimochodem, co říkáte na veřejnou žádost o ruku vašeho kolegy Adama Helceleta?
Takové vyznání lásky je samozřejmě krásné, takže proč ne.
Jinými slovy si dovedete představit, že byste něco podobného také zinscenoval?
To ne. Já jsem v tomhle směru spíš komornější. Nemusím se hned dělit s celým národem. Ale nemyslím to nijak ve zlém. Pokud se to někomu líbí takhle, tak je to fajn. Já na jednu stranu jsem sice v určitém stylu exhibicionista, ovšem zrovna v tomhle ne.
Dobrá, pojďme k vašemu zmiňovanému soustředění. Na oblíbené Kanárské ostrovy se letos nechystáte?
Ale ano, odlétám za čtrnáct dnů. Už tam pojedu minimálně po osmatřicáté. Jedná se snad o největší sportovní centrum v Evropě. A mně jako línému sprinterovi vyhovuje, že je tam vlastně všechno v jednom areálu. (směje se)
Takže pro vás je Lanzarote opravdový ráj?
Doslova a do písmene. Už jsem tam jako doma. Těším se moc. Taky třeba na tým, který se tam stará nejenom o animátorské programy, ale i o spoustu jiných věcí. Ti lidé, když mě vidí, mi hned říkají, na kterých závodech mě sledovali. Je s nimi zábava.
Nesnažili se vás přesvědčit, ať se zapojíte do programu? Například pěveckým vystoupením? S tím přece máte svoje zkušenosti...
(směje se) Já vím, narážíte na moji tři roky starou písničku. Je pravda, že mě tehdy hecovali, abych jim zazpíval, ale ono je něco jiného zpívat s playbackem, nebo bez něj. Nemělo cenu ty lidi trápit.
Na první pohled působíte hrozně optimistickým dojmem, vzbudíte se také někdy se špatnou náladou?
No jejda, každou chvíli. Ale naštěstí mám kolem sebe lidi, kteří mě z ní brzy dostanou. Obzvlášť přítelkyně, která vždycky řekne: To spolu zvládneme. A pro mě je to pokaždé obrovská vzpruha. Navíc jsem teď změnil trenéra, takže mám i jinou tréninkovou skupinu. Já zkrátka pořád hledám další a další drobnosti, aby ten motor ve mně měl dál na co jet. Teď to řeknu asi hodně blbě, ale potřebuju to správné palivo.
Kdo je vaším novým trenérem?
Není nový. Vlastně jsem takový navrátilec. Vrátil jsem se k Luďkovi Svobodovi. Popravdě řečeno se mi to nechce moc komentovat, každopádně to beru jako dobrý krok. Nebyl nikdo, komu bych v překážkách věřil tak, jako právě jemu. Já už jsem hodně věcí vyzkoušel, třeba u Dana Hejreta jsem se dost naučil, a teď chci tohle všechno pod Luďkem skloubit dohromady.
Pokud se nepletu, tak právě s Luďkem Svobodou jste kdysi jezdíval na Zadov...
Přesně tak. Jezdili jsme na Šumavu, když jsem začínal. Mám na Zadov jenom samé krásné vzpomínky. Je to taková nostalgie. Okamžitě se mi vybavilo, jak tehdy bylo všechno v pořádku, neměl jsem žádné problémy... A teď se to drží stejně. Nic mě nebolí, z čehož mám hroznou radost.
Jak tedy zní váš plán na rok 2018?
Co se závodů týká, mám úplně jasno. Jediná smůla je, že překážky nejsou ve World Challenge, tedy v těch čtyřech mítincích. Ale i tak jich je dost. A já jsem optimista. Je jasné, že bude záležet, jak to bude se zdravím, ale teď se cítím skvěle. Řeknu to jenom jednou a právě teď: Věřím si na hodně dobré věci. Po dlouhé době cítím, že moje tělo a já táhneme za jeden provaz.
A co blížící se Vánoce, stihnete je letos v Česku, nebo budete v té době pořád ještě na Lanzarote?
Určitě je stihnu. Už jsem ve věku, kdy chci trávit s rodiči hodně času. I když konkrétně na Štědrý den budu asi jen s přítelkyní, pak ale vyrazíme po příbuzných. A už se na to zase moc těším.


Sýkora - go for gold
Webové stránky Olymp CS MV – www.olympcsmv.cz - Před třemi týdny vybojoval člen OLYMP CS MV Jiří Sýkora titul mistra Evropy v kategorii do 23 let v královské atletické disciplíně desetiboji. Stal se tak vůbec prvním vícebojařem v zemi, která vychovala legendy této disciplíny Roberta Změlíka, Tomáše Dvořáka a Romana Šebrleho, kterému se to podařilo. Jak těžká a náročná to byla cesta, kterou musel bývalý juniorský mistr světa v desetiboji podstoupit, aby opět mohl slavit zlatou medaili, se vám pokusíme přiblížit. Třeba i jako povzbuzení pro Adama Sebastiana Helceleta, který startuje právě teď na elitním mistrovství světa v Londýně.

Karty byly před evropským šampionátem do 23 let rozdány jasně. Tabulky nelžou a uváděly tyto informace: Desetiboj: 1. Samuelsson (Swe) 8172, 2. Sýkora (Cze) 8120, 3, Duckworth (Brit) 7993. Ostatní soupeři již měli větší ztrátu, ale to nemusí nic znamenat. Jiřího Sýkoru tak papírové prognózy pasovaly na jednoho z kandidátů zisku medaile.
On ale měl výkonnostní cíl z OLYMP CS MV jiný – měl skončit na prvním místě. Šibeniční úkol, který na klidu nepřidá, ale Jirka si věřil. Se Samuelssonem sice dva své poslední souboje prohrál, ale vždy až v poslední disciplíně a Duckworth, v USA studující Brit, se letos hodně zlepšil, ale jeho výkony nejsou vyrovnané. Je to vynikající sprinter a skokan, ale vrhy mu nejdou a s patnáctistovkou si také „netyká“.
Do Polska, do Slubice, odjel Sýkora již šest dní před šampionátem, nechtěl riskovat dlouhou 11hodinovou cestu autobusem z Prahy do dějiště šampionátu dva dny před závodem, jeho zádům by to neprospělo. Ve Slubici, kde našel kvalitní sportovní areál vzdálený jen dvě hodiny jízdy od Bydhoště, se připravoval na vrchol své sezóny a teprve v bydhošťském hotelu se přidal k české výpravě. Trochu se i na místě stranil ostatních, nechtěl ode všech slyšet, že je to na něm, aby vybojoval pro českou výpravu tu nejcennější medaili. Plně se chtěl soustředit na své dny „D“.
V předvečer závodu mu udělal radost tréninkový partner David Sklenář postupem do finále závodu na 110 m překážek a šel odhodlaně na start úvodní disciplíny. V půl deváté přijel na stadion a zpět se vracel až po deváté hodině večerní. Téměř dvanáct pak hodin strávil na stadionu během prvního půldne desetiboje. Potěšil jej velký transparent, který jeho kamarádi přivezli do Polska a na němž stálo: „Sýkora – go for gold.“ Ten nápis pak cestoval po stadionu, tak jak Jirka měnil sektory, v nichž závodil. Stále jej měl před očima.
Desetiboj pro něj začal stovkou a dostal se v ní těsně pod 11 sekund. „Žádné nadšení, ale také ne propadák,“ zhodnotil stroze své vystoupení. Zaskvěl se v ní Brit Duckworth časem pod 10,60.
Pak přišla dálka, která patří k jeho oblíbeným disciplínám. Ale co to? První zajišťovací pokus byl jen 13 cm za sedmimetrovou hranici a Jirka při něm ucítil záda. „Nemohl jsem dodělat pořádně odraz, snad to nebude v dalších disciplínách moc vadit,“ nejistě prohodil po dálce. Věděl však také, že mu ubyl jeden soupeř. Brit se nešťastně zranil a musel ze závodu odstoupit.
Při kouli jej záda nebolela a Jirka předvedl tři pokusy, které byly všechny nejdelší ze všech, co ukázali soupeři. První vyhraná disciplína. „Všechny tři vrhy byly do jednoho kýble, ani jeden neuletěl,“ tvrdil a narážel na skutečnost, že jeho osobák je skoro o půl metru dál.
Ve výšce se poslední dobou trápí a nejinak tomu bylo v Bydhošti. Jistě zdolal 196 cm s rezervou, ale na výšce o tři centimetry vyšší začal dělat tradiční chybu a laťku třikrát shodil, a nechtěl to moc komentovat – v průběžném pořadí byl až osmý. Většina jeho soupeřů si totiž dělala jeden osobák za druhým. Vše však v duchu slov písně Jaroslava Ježka: „Ten umí to, a ten zas ono,“ naštěstí nikdo z nich, kromě Samuelssona, nemá vyrovnané všechny disciplíny, a o tom desetiboj je.
V závěrečné disciplíně prvního dne si vylepšil nejlepší čas sezóny a posunul se na páté místo s malým odstupem na všechny čtyři borce před ním. Nečekaně na čele byla dvojice, výborný skokan Švýcar Oberholzer a Bělorus Andraloits měli stejný počet bodů a jen o bod méně měl Fin Savola. Samuelsson ztrácet 28 a Jirka 45 bodů a to v desetiboji nic neznamená a Jiří věděl, že druhý den mívá lepší.
Před třemi lety byl na MS juniorů také po prvním dnu pátý a pak se radoval ze zlata. Hlavně se konečně najíst, neboť to v průběhu prvního dne moc nešlo, nechat se namasírovat a dobře vyspat.
To co ovlivnit mohl, to učinil, se spánkem to však bylo horší. „Trenére je tu už doktor, celou noc jsem skoro nespal, několikrát se mi chtělo zvracet, chvílemi jsem se potil a chvílemi měl zimnici, nevím co se mnou je,“ to byla jeho první slova, když se před šestou hodinou ranní sešel na snídani s trenérem. Doktor k dispozici byl a přisuzoval to do jisté míry nervozitě, tu si však Jirka v té době nepřipouštěl. Jak zvládne druhý den? Na překážkách se letos hodně zlepšil, vždyť v této disciplíně měl také splněný limit pro start na ME. Co s ním udělá probdělá noc? To nevěděl nikdo.
Ještě během rozcvičení, které pro něj začalo kolem osmé hodiny dopolední, se necítil dobře, ale na stadion přišel jiný Sýkora, odhodlaný bojovat. Překážky zvládl výborně, co výborně, přímo skvěle. Byl na nich nejrychlejší ze všech a zaběhl si velký osobák, kterým by i mezi specialisty překážkáři bral finále a vyhoupl se na druhé průběžné místo. „Musel jsem je dát dobře, když mám trenéra specialistu na překážky,“ hodnotil s úsměvem svůj výkon.
A pak přišel disk, jedna z jeho parádních disciplín. Začal výborně hodem přes 47 metrů a i to by mu stačilo na už třetí dílčí vítězství v disciplínách desetiboje. V druhém pokus přidal půl metru a jen dva centimetru mu chyběly k 48 metrům. Největší soupeři ztráceli skoro pět metrů a to nebylo všechno. V posledním pokuse se parádně trefil a jeho disk letěl přes 50 metrů, přesně o 37 cm. Jirka poprvé neudržel svou pózu introverta, který na každý vydařený pokus zareaguje jen mírným pokyvem hlavy. Tentokrát mu ruce radostí vylétly nad hlavu a celý stadion slyšel jeho výkřik: „Joooo!“ Diskem zadělal na zlato a pořadatelé mu poté přinesli nové startovní číslo. Jméno Sýkora na něm bylo na zlatém podkladě, aby diváci viděli, kdo je lídrem soutěže. Jirka vedl s náskokem přes 100 bodů. Tohle číslo už nesmí nikomu přenechat!
Čekala jej však tyč, která jej již mnohokrát zradila. Nejvíc to mrzelo na OH v Riu, ale i při mezistátním utkání letos v halové sezóně a základní výšku nezdolal ani při posledním testu před odjezdem na ME při extralize. „Musím dát základ, uklidnit se a pak to půjde,“ vnucoval si. To co si přál, se mu splnilo. Nakonec z toho bylo 450 cm, chtěl skočit i víc a pak jen hodně dlouho sledoval, co předvedou soupeři, kteří umí předvést i skoky nad pět metrů. Největší Jirkův soupeř Samuelsson však neměl svůj den a na Jirku získal jen 60 bodů a to bylo dobré.
Sýkora byl nadále lídrem soutěže a tím, že v tyči vypadl dříve, než jeho největší konkurenti, nastoupil k oštěpu v první skupině (házela o dvě hodiny dříve, než ta druhá). Na oštěpu hodně pracoval, pomáhal mu s ním světový rekordman Jan Železný a ten tvrdil, že Jirka má na hody daleko přes 60 m. Zatím se to však nikdy nepovedlo. Pak se Jiří rozběhl k prvnímu pokusu a trefil oštěp naprosto ideálně a ten letěl opravdu daleko přes 60 metrů, více než tři metry a spokojený Sýkora mohl opět projevit svou radost. Jeho ruce opět vylétly nad hlavu a jeho „Jooo!“ opět znělo stadionem. Samuelsson a spol. stáli v hledišti a čekali na své oštěpařské vystoupení, ale bylo jim jasné, že Sýkora si jde skutečně pro zlato, jak ostatně celé dva dny mohli číst na tom povzbuzujícím transparentu.
Po oštěpu měl lídr závodu přes tři hodiny čas do závěrečné patnáctistovky. Šel si lehnout do odpočívací místnosti, rest roomu a čekal, co předvedou v oštěpu soupeři v boji o zlato. Po každém z jejich pokusů za ním přiběhl trenér a hlásil: „Stále nic, hází hluboko pod 60 metrů.“ Po skončení jejich zápolení pak Jirkovi oznámil: „Po oštěpu vedeš o 120 bodů, to už neztratíš, to je 22 sekund, více než celá rovinka, na 1500 m, to ti nedají.“
Úkol tedy zněl jasně: Běžet si svůj běh na hranici 4:45, nenechat se vyprovokovat k rychlému začátku a sledoval žlutý dres Švéda. Samuelssson je výborný běžec a Jirka věděl, že právě v závěrečné disciplíně desetiboje jej dvakrát při posledních závodech bodově předstihl. Švéd musel kromě útoku na Jirku i hlídat Bělorusa Andraloitse, který za ním jen těsně zaostával. Bělorus začal hodně rychle a Samuelsson musel jít za ním. To vedoucí muž průběžného pořadí si držel své tempo a sledoval žlutý dres Švéda.
„Na začátku třetího kola mi trochu zatrnulo, Samuelsson se mi dost vzdaloval, musel jsem se pořádně kousnout.“ Bělorus i Švéd však doplatili na příliš rychlý začátek a v závěrečném okruhu trpěli a Jirka se k nim přibližoval! V zatáčce před cílovou rovinkou už bylo jasné, že si Jirka běží pro své zlato. Doběhl za svými největšími soupeři, zvedl nad hlavu ruce na znamení triumfu a skácel se únavou k zemi. Dokázal to.
Za dva dny nasbíral 8084 bodů, 26 za svým osobním rekordem a svého největšího soupeře Švéda Samuelssona za sebou nechal 40 bodů. Po dalším dni s více než dvanáctihodinovém pobytu na stadionu. Stal první českým desetibojařem, který dokázal vyhrát MS juniorů a nyní i ME do 23 let a ze šampionátu pro tuto věkovou kategorii to je první zlato z víceboje v historii a to v zemi, která je považována za desetibojařskou velmoc.
„Splnil jsem výkonnostní cíl, ale bylo to hrozně těžké, asi si se mnou zahrály i nervy, ale dokázali jsme to. Já snad budu pověrčivý a když budu po prvním dnu pátý, tak nakonec vyhraju“ to byla první slova, která vyřkl směrem k trenérovi a narážel na stejný průběh jeho zlatého juniorského šampionátu v Eugene před třemi roky. Jiří Sýkora šel v Bydhošti dva dny pro zlato a skutečně si pro něj došel.


Zimnice, třes, nevolnost
Deník Právo – Autor: Michal Osoba - Před třemi lety se v Eugene stal juniorským mistrem světa, o víkendu v Bydhošti získal titul evropského šampióna do 23 let. Stále ještě začínající kariéru desetibojaře Jiřího Sýkory lemují velké úspěchy, které ale byly proložené i řadou zklamání, nepovedených závodů a také poklesem sebedůvěry, s nímž vydatně bojoval také na šampionátu v Bydhošti.

Nový Dvořák, nový Šebrle… Po juniorském zlatu, jenž získal jako dosud jediný český muž, si tehdy ještě bezstarostný mladík v médiích vysloužil přezdívky příhodné zemi, která vychovala desetibojařské šampióny. Jenže s nimi přišla i očekávání dalšího růstu.
Očekávání mu přitížila
„Asi každý se dívá i na to, co si myslí ostatní, u mě to platí dvojnásob. Peru se s tím a docela mi to přitížilo,“ ohlíží se za posledními třemi lety, během nichž nedokončil ME v Curychu 2014 a Amsterdamu 2016, loňskou olympiádu i další závody. „Bál jsem se, že když budu druhý, bude se to brát, že jsem všechny zklamal. K tomu mě zlobilo zdraví,“ líčí.
V Bydhošti měl ve 22 letech poslední šanci na „mládežnickou“ medaili. Podle tabulek patřil mezi favority, což dobře věděl. „Bál jsem se. Posledních deset dnů se mi točil žaludek, chvílema jsem z toho stresu byl zralý na Bohnice. Vždycky jsem si řekl, že nejde o život a snažil se dát do pohody, pak to přišlo znova a pořád dokola,“ popisuje.
Většinou u sportovců platí, že nervy odpadnou se začátkem soutěže, jenže Sýkoru po ne zrovna ideálně vydařeném prvním dnu přepadly ještě horší stavy.
Dal se dohromady
„V noci jsem se budil, což se mi normálně při závodech stává, ale teď jsem k tomu měl zimnici, klepal jsem se. A když jsem se chtěl napít, málem jsem se pozvracel. Moc jsem před překážkami nevěřil, že bych se dal dohromady,“ přiznával.
Od doktorů dostal prášek a v neděli předvedl parádní výkon ozdobený třemi osobními rekordy a zakončený 8084 body a českou hymnou.
Po závodě se také omlouval kolegům z výpravy za to, že se jich stranil. „Ne, že bych snad chodil na jídlo v jiné časy, ale když jsem jim šel gratulovat, bál jsem se, aby mi neřekli, že teď musím udělat zlato já. Nebo před závěrečnou patnáctistovkou bylo u našeho stanu snad patnáct lidí, všichni chtěli něco říct, tak jsem utíkal na nejvzdálenější rovinku,“ popisoval.
O psychologovi přemýšlí
Náročný test, jenž mu vystavila vlastní psychika, Sýkora zvládl. Nestálo by ale za to zahájit spolupráci se sportovním psychologem? Vždyť na vlastní mysli s odborníkem pracovali třeba i překážkářka Zuzana Hejnová nebo oštěpař Jakub Vadlejch.
„Přemýšlím o tom furt,“ neskrývá Sýkora. „Jenže u sebe bych si přišel, že jsem se tím pasoval do role toho, komu už není pomoci… Pořád hledám odpověď, co s tím dělat, aby se to aspoň nezhoršovalo.“


Konec stresového období
www. Aktuálně.cz – Autor: Jaroslav Pešta - Jiří Sýkora se před třemi lety stal juniorským mistrem světa v desetiboji, ale pak následovaly sezony, v nichž několik velkých závodů nedokončil. Včetně loňské olympiády v Riu. Na víkendovém mistrovství Evropy do 23 let v polské Bydhošti však ukázal, že v jeho silách je daleko víc, než dosud předvedl. Domů se vrátil se zlatou medailí a psychicky výrazně posílený. „Snad jsem už ukončil dosavadní dlouhé stresové období,“ usmíval se při rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Jaké byly vaše poslední tři roky?
Dost těžké. Myslel jsem na další úspěchy, vyvíjel na sebe velký tlak, ale místo medailí jsem se dočkal nevydařených vystoupení a několika zdravotních komplikací. V psychicky náročném období jsem změnil trenéra, ale na pěkný výsledek jsem stále marně čekal.
S jakými pocity a záměry jste odjížděl na mistrovství Evropy?
Poslední měsíc jsem kvůli problémům se zády trénoval jen částečně, skoky dokonce vůbec. Věřil jsem, že nejlepším lékem bude větší množství klidu. Na svém posledním vystoupení v této věkové kategorii jsem se chtěl konečně prosadit a netajím, že myslel i na medaili. Domníval jsem se, že by mohlo stačit osm tisíc bodů, na což jsem si troufal. Navíc konkurence byla letos slabší, čehož jsem chtěl využít.
Co vám napověděl první den?
Přesvědčil jsem se, že cesta ke stupňům vítězů bude hodně složitá. V průběžném pořadí mně patřilo až páté místo, stejně jako před třemi lety na mistrovství světa. To mě stále udržovalo v reálné naději na konečný medailový úspěch. Chtělo to věřit, že dobře zvládnu všechny mé silné disciplíny.
Co vás potěšilo a naopak v kterých disciplínách cítíte rezervy?
Tři disciplíny mně druhý den vyšly skvěle, měl jsem radost z osobních rekordů v překážkách, oštěpu a hlavně v disku. Všechno ve výborných podmínkách perfektně sedlo. V tyčce jsem měl vinou nevyrovnaných výkonů trochu problémy, ale nakonec jsem ji zvládl. Hned první den byla velice špatná dálka a stále hledám cestu k lepším výsledkům ve výšce. Hlavně v těchto dvou disciplínách se na mých vystoupeních asi podepsala už zmíněná měsíční tréninková přestávka.
Čím je pro vás toto zlaté prvenství na evropském šampionátu?
Především povzbuzením do další činnosti, určitě si budu víc věřit. Snad je to i návrat k někdejším lepším časům.
A co vás čeká v nejbližší době?
Zní to možná divně, ale přede vším to je důkladné lékařské vyšetření, protože hlavně záda se při větší náročnosti nepříjemnou bolestí stále ozývají.


Musím být v pohodě
www. iDnes.cz – Autor: Eva Streichsbierová - Pořádně rozlámaný, ale také velmi spokojený se vracel desetibojař Jiří Sýkora z letošního evropského šampionátu atletů do 23 let. V polské Bydhošti bral za výkon 8 084 bodů zlatou medaili. „Před závodem jsem si říkal: Hlavně ať nějakou placku mám. A že je to nakonec zlato, to je příjemný bonus. Něco navíc,“ usmíval se dvaadvacetiletý rodák z Třebíče.

Z evropského titulu je samozřejmě nadšený, po delší pauze je to jeho největší úspěch. Přesto, nebo možná právě proto si prý tohle první místo zas až tolik neužil. „Byl to můj cíl, který jsem splnil. Jenže všechen ten stres... Prostě si to asi kvůli němu neumím užít tak, jak bych měl. Spíš se musím soustředit na další věci, abych byl víc v pohodě,“ svěřil se Sýkora.
Navíc ho viditelně nenadchla ani podoba zlaté medaile. „Viděl jsem ji, mám ji někde v batohu. Ale jak bych to řekl: Je to taková polská kvalita,“ smál se. „Ta z juniorského mistrovství světa tři roky nazpátek byla hezčí,“ přesvědčoval.
Přednosti? Vrhařské disciplíny Na americký Eugene pak při hodnocení právě skončeného evropského šampionátu do 23 let narazil ještě jednou. „Stejně jako tehdy jsem byl i tady v Polsku po prvním dni pátý,“ připomněl svoji jízdu za zlatem z roku 2014.
Znamená to tedy, že až bude na příštích závodech po úvodních pěti disciplínách pátý, mohou se čeští atletičtí fanoušci těšit v jeho podání zase na zlato? „Kéž by to tak platilo,“ rozesmál se Sýkora. „Spíš to ale znamená, že druhý den je technický a ve vrzích mám přednosti. Což se osvědčilo i teď v Bydhošti. Vrhy mě prostě vždycky můžou zachránit,“ měl jasno.
Konkrétně v Polsku byl nejlepší ve všech třech, tedy jak v kouli, tak i v oštěpu a v disku. V posledních dvou jmenovaných disciplínách si dokonce vytvořil nový osobní rekord. „V oštěpu jsem ho chtěl určitě už před závodem, protože i předtím jsem pořád obstřeloval nějakých šedesát metrů. No a vyšlo to i v disku,“ radoval se Sýkora.
Vzápětí však přiznal, že mu k 63,36 metru, respektive 50,37 metru výrazně pomohl i příznivý vítr. „Ono se to nezdá, ale hlavně v disku je znát. I soupeři si naházeli dobré výkony. Já jsem ho ale nakonec dokázal využít nejlépe,“ oddechl si.
Golf zatím musel odložit. A jak se sympatický rodák z Vysočiny aktuálně cítí jako čerstvý evropský šampion do 23 let? „Spíš jsem dost unavený. Jsem rád, že mám závod za sebou a užívám si každou minutu, kterou můžu prožít bez stresu,“ přiznal.
V úplném klidu však další dny prožívat nebude. „Těšil jsem se, že si konečně zase po delší době zajdu na golf, jenže při oštěpu jsem si dost rozhodil loket, takže teď budu hlavně objíždět kliniky. A to nejen s loktem, ale i s kyčlemi a zády. Potřebuju vědět, jak na tom jsem. Podle toho pak budeme dělat další kroky,“ svěřil se.
Každopádně i přes chystané obchůzky odborných lékařských pracovišť nehodlá v následujících dnech od atletiky úplně vypnout. I na lehčí trénink dojde. „Člověk se musí trochu hýbat,“ vysvětloval. Ve volném čase pak plánuje návštěvu rodičů doma na Vysočině. A dost možná aspoň na chvíli zasedne také k oblíbenému PlayStationu.
Ostatně i v Bydhošti si na něm krátil čas při fotbalových zápasech. „Hrálo nás víc najednou a to je někdy opravdu na krev,“ usmíval se Sýkora. „Musel jsem dávat velký pozor, abych na PlayStationu nevypotřeboval všechen svůj testosteron,“ dodal se smíchem.


Strana 3 z 67První   Předchozí   1  2  [3]  4  5  6  7  8  9  10  Další   Poslední